Proč NE evoluce

V tomto příspěvku se pokusím zjednodušeně ukázat některé důvody, proč nevěřím v evoluci. Mám tím na mysli tzv. makroevoluci, což je postupná přeměna jednoho živočišného druhu v jiný. Existuje ještě výraz mikroevoluce, která znamená přeměnu organismů v rámci druhu. Mikroevoluce je naprosto zřejmá a pozorovatelná všude kolem nás – známe mnoho plemen psů různé barvy, velikosti či tvaru těla. Plemena psů se mezi sebou mohou křížit a vzniknout tak jedinci, kteří mají rysy z více plemen. Chceme-li u psa zdůraznit nějakou vlastnost (třeba dlouhou srst), pak k sobě připustíme jedince, u kterých tato vlastnost převládá. Pokud to budeme činit po několik generací, můžeme získat psa s extrémě dlouhou srstí. Dnes se záměrné šlechtění používá běžně jak u zvířat, tak třeba u některých plodin.

V přírodě dochází k tomu samému neustále, jen to není záměrný výběr, ale přirozený (přírodní) výběr. Tak například byl v minulosti pozorován jeden druh můry (drsnokřídlec březový). Tato můra může mít velmi světlou i velmi tmavou barvu. V závislosti na tom, jak se měnily její podmínky (světlé stromy nebo stromy tmavé, znečištěné člověkem), převažovaly ve společenství můry té či oné barvy. Takovýchto příkladů je nespočet. Zásadní otázkou ale je, zda takovýto výběr může vytvořit nový živočišný druh. Vznik nových druhů takovýmto způsobem ale nepozorujeme. Pes vždycky zůstane psem, ať ho šlechtíme jakkoliv dlouho. Není to ani možné, protože na úplném začátku vzniku nového jedince předává mateřská buňka soubor genů do každé nově vzniklé buňky. Tyto geny jsou kódy, podle kterých se nový jedinec „sestavuje“. Geny psa obsahují informace, jak vytvořit psa, ale ne kočku nebo jiné zvíře. Každý živočišný druh má své hranice variací, za které není možné se dostat.

Nabízí se jiné vysvětlení a tím jsou mutace. Mutace je chyba při přepisu genetického kódu. Tím vzniká jedinec s nějakou zásadní odlišností. Drtivá většina mutací je však škodlivá a taková vada se v následujících generacích dlouho nezachová. V sedmdesátých letech proběhl experiment s mouchou octomilkou, na které se vědci pokusili ukázat, že některé mutace mohou být jedinci prospěšné. Vzniklo velké množství zmutovaných octomilek a „nejlepší“ mutace, které se podařilo dosáhnout, byla ta, kdy vznikl na zádech mouchy ještě jeden pár křídel. Zdálo se, že je to prospěšná mutace. Tato křídla však postrádala létací svaly, které by umožnily jejich použití, takže i tato mutace byla pro mouchu značnou nevýhodou. Pravdou je, že příroda se mutacím vyhýbá a jedinci, kteří jsou nějakou postiženi jsou z dalšího vývoje eliminováni.

Teorii evoluce poprvé zveřejnil Charles Darwin v polovině 19.století, kterou založil především na pozorování mikroevoluce. Sám přiznával nedostatky v důkazech své teorie, ale předpokládal, že budoucnost ji potvrdí. Především se spoléhal na nálezy zkamenělin, kterých bylo do jeho doby nalezeno velmi málo. Věřil tomu, že nově objevené fosilie budou plné přechodných forem organismů, které potvrdí jeho teorii. Objektivní pohled na zkameněliny však ukazuje nedostatek těchto přechodných forem. Naopak se zdá, že se jednotlivé druhy ve fosiliích objevují náhle a navíc v nich není zaznamenáno postupné vyhynutí těch druhů, které nebyly dostatečně přizpůsobeny přírodním výběrem.

Mám dojem, že kdyby se dnes vědci objektivně podívali na fakta bez předem dané teorie, těžko by dospěli k evoluční teorii. Problém je v tom, že veškeré objevy a pozorování jsou přizpůsobeny již předem danému obrazu evoluce. Touhu vědců po prokázání platnosti teorie evoluce dokládá známý podvod Haeckelových embryí. Pan Haeckel zkoumal vývoj embryí obratlovců a jeho závěrem bylo, že všechna prochází v rané fázi stejnými stádii. Včetně embrya člověka, které tak prochází „zrychleným“ evolučním vývojem. Tento závěr doprovodil i nákresy, které se objevovaly i v učebnicích. Závěry tohoto výzkumu jsou však chybné. Jestli jsou si embrya někdy aspoň částečně podobná, pak to rozhodně není na počátku jejich vývoje. Navíc na vývoji embrya není možné pozorovat fáze, které by ukazovaly naší evoluční minulost.

V posledních letech vzniklo ve vědeckém světě hnutí, které se snaží poukázat na složitost některých systémů živých organismů jako je třeba oko, srážlivost krve nebo bičík buňky. Každý z těchto systémů je velmi komplikovaný a skládá se z mnoha složek. Při absenci nebo „poruše“ jediné složky je nefunkční celý systém. Otázkou je, jak mohlo něco takového vzniknout postupným vývojem. Logickou odpovědí je, že to vzniklo naráz s předem daným návrhem a záměrem.

Každý živý organismus je složitý, propracovaný a komplexní stroj. Vedle toho je každá lidmi vytvořená technologie velmi primitivní. Mým závěrem je, že něco takového mohla vytvořit pouze inteligence, která daleko převyšuje tu naší.