pondělí 29. prosince 2008

Proč NE evoluce



V tomto příspěvku se pokusím zjednodušeně ukázat některé důvody, proč nevěřím v evoluci. Mám tím na mysli tzv. makroevoluci, což je postupná přeměna jednoho živočišného druhu v jiný. Existuje ještě výraz mikroevoluce, která znamená přeměnu organismů v rámci druhu. Mikroevoluce je naprosto zřejmá a pozorovatelná všude kolem nás – známe mnoho plemen psů různé barvy, velikosti či tvaru těla. Plemena psů se mezi sebou mohou křížit a vzniknout tak jedinci, kteří mají rysy z více plemen. Chceme-li u psa zdůraznit nějakou vlastnost (třeba dlouhou srst), pak k sobě připustíme jedince, u kterých tato vlastnost převládá. Pokud to budeme činit po několik generací, můžeme získat psa s extrémě dlouhou srstí. Dnes se záměrné šlechtění používá běžně jak u zvířat, tak třeba u některých plodin.

V přírodě dochází k tomu samému neustále, jen to není záměrný výběr, ale přirozený (přírodní) výběr. Tak například byl v minulosti pozorován jeden druh můry (drsnokřídlec březový). Tato můra může mít velmi světlou i velmi tmavou barvu. V závislosti na tom, jak se měnily její podmínky (světlé stromy nebo stromy tmavé, znečištěné člověkem), převažovaly ve společenství můry té či oné barvy. Takovýchto příkladů je nespočet. Zásadní otázkou ale je, zda takovýto výběr může vytvořit nový živočišný druh. Vznik nových druhů takovýmto způsobem ale nepozorujeme. Pes vždycky zůstane psem, ať ho šlechtíme jakkoliv dlouho. Není to ani možné, protože na úplném začátku vzniku nového jedince předává mateřská buňka soubor genů do každé nově vzniklé buňky. Tyto geny jsou kódy, podle kterých se nový jedinec „sestavuje“. Geny psa obsahují informace, jak vytvořit psa, ale ne kočku nebo jiné zvíře. Každý živočišný druh má své hranice variací, za které není možné se dostat.

Nabízí se jiné vysvětlení a tím jsou mutace. Mutace je chyba při přepisu genetického kódu. Tím vzniká jedinec s nějakou zásadní odlišností. Drtivá většina mutací je však škodlivá a taková vada se v následujících generacích dlouho nezachová. V sedmdesátých letech proběhl experiment s mouchou octomilkou, na které se vědci pokusili ukázat, že některé mutace mohou být jedinci prospěšné. Vzniklo velké množství zmutovaných octomilek a „nejlepší“ mutace, které se podařilo dosáhnout, byla ta, kdy vznikl na zádech mouchy ještě jeden pár křídel. Zdálo se, že je to prospěšná mutace. Tato křídla však postrádala létací svaly, které by umožnily jejich použití, takže i tato mutace byla pro mouchu značnou nevýhodou. Pravdou je, že příroda se mutacím vyhýbá a jedinci, kteří jsou nějakou postiženi jsou z dalšího vývoje eliminováni.

Teorii evoluce poprvé zveřejnil Charles Darwin v polovině 19.století, kterou založil především na pozorování mikroevoluce. Sám přiznával nedostatky v důkazech své teorie, ale předpokládal, že budoucnost ji potvrdí. Především se spoléhal na nálezy zkamenělin, kterých bylo do jeho doby nalezeno velmi málo. Věřil tomu, že nově objevené fosilie budou plné přechodných forem organismů, které potvrdí jeho teorii. Objektivní pohled na zkameněliny však ukazuje nedostatek těchto přechodných forem. Naopak se zdá, že se jednotlivé druhy ve fosiliích objevují náhle a navíc v nich není zaznamenáno postupné vyhynutí těch druhů, které nebyly dostatečně přizpůsobeny přírodním výběrem.

Mám dojem, že kdyby se dnes vědci objektivně podívali na fakta bez předem dané teorie, těžko by dospěli k evoluční teorii. Problém je v tom, že veškeré objevy a pozorování jsou přizpůsobeny již předem danému obrazu evoluce. Touhu vědců po prokázání platnosti teorie evoluce dokládá známý podvod Haeckelových embryí. Pan Haeckel zkoumal vývoj embryí obratlovců a jeho závěrem bylo, že všechna prochází v rané fázi stejnými stádii. Včetně embrya člověka, které tak prochází „zrychleným“ evolučním vývojem. Tento závěr doprovodil i nákresy, které se objevovaly i v učebnicích. Závěry tohoto výzkumu jsou však chybné. Jestli jsou si embrya někdy aspoň částečně podobná, pak to rozhodně není na počátku jejich vývoje. Navíc na vývoji embrya není možné pozorovat fáze, které by ukazovaly naší evoluční minulost.

V posledních letech vzniklo ve vědeckém světě hnutí, které se snaží poukázat na složitost některých systémů živých organismů jako je třeba oko, srážlivost krve nebo bičík buňky. Každý z těchto systémů je velmi komplikovaný a skládá se z mnoha složek. Při absenci nebo „poruše“ jediné složky je nefunkční celý systém. Otázkou je, jak mohlo něco takového vzniknout postupným vývojem. Logickou odpovědí je, že to vzniklo naráz s předem daným návrhem a záměrem.

Každý živý organismus je složitý, propracovaný a komplexní stroj. Vedle toho je každá lidmi vytvořená technologie velmi primitivní. Mým závěrem je, že něco takového mohla vytvořit pouze inteligence, která daleko převyšuje tu naší.

sobota 15. listopadu 2008

Příčina a důsledek

Dalším z důvodů, proč je pro mě rozumnější věřit v existenci inteligentního stvořitele, je zákon příčiny a důsledku (kauzalita) a s tím související pojem náhoda. Z nich vyplývají jednoduchá pravidla, kterými se každý z nás denně řídí. Pokud hrajeme nějakou deskovou hru a házíme hrací kostkou, pak za důvod, proč padla zrovna šestka, považujeme všichni náhodu. Když ale náš soupeř hodí šestku desetkrát za sebou, začneme mít podezření, že už to není pouhá náhoda, ale může za tím být nějaká příčina. Hodí-li šestku tisíckrát za sebou, jsme si jisti, že už to není náhoda a začneme hledat přičinu. A to adekvátní příčinu. Za adekvátní příčinu nebudeme asi považovat to, že místo pravou rukou hází dotyčný levou. Rozumné vysvětlení pro nás bude například to, že jsou kostky vyváženy tak, aby padala stále šestka.
Tímto způsobem uvažujeme o mnoha věcech každý den. Knížka, kterou čtu, není výsledkem slepého ťukání do klávesnice, ale má adekvátní příčinu - inteligentního spisovatele. Dům, ve kterém bydlím, není postaven díky výbuchu nějaké trhaviny, ale je prací inteligentního projektanta a zedníka.

A stajně tak musíme přemýšlet o našem Vesmíru, Zemi a živých tvorech. Ve všem kolem nás, od miniaturní buňky a atomu až po planety a galaxie, vidíme neuvěřitelnou složitost a řád. Jako inteligentní lidé musíme hledat odpovídající příčinu toho všeho. Před nemnoha lety se mělo za to, že nejmenší částí živého organismu je buňka. Poté v ní byla odhalena dokonalá miniaturní továrna ohromě komplikovaná a propracovaná, nad kterou mohli vědci jen žasnout. Následovalo objevení genu a DNA famózního kódovacího systému pro reprodukci. Je to vše jen náhoda? Jediný živý tvor je mnohonásobně komplikovanější a dokonalejší, než kterýkoliv výtvor lidských rukou. Nikdo nepochybuje, že za vznikem auta, počítače nebo jen pastičky na myši je inteligence. O to jistější si můžeme být, že za vznikem našeho světa je také inteligence a to mnohem vyšší než je ta naše.

neděle 26. října 2008

Velký třesk

V minulém příspěvku jsem se pokusil velice stručně naznačit problémy, které před člověkem stojí, pokud zastává názor, že život na Zemi vznikl spontánně. Podle mě jsou to problémy nepřekonatelné. Pokud chce někdo vynechat ze stvoření Boha, pak vznik života není jediná překážka, která ho čeká. Ještě před tím musí vyřešit otázku existence vesmíru.

Dnes je prokázáno, že vesmír se neustále zvětšuje, rozpíná. Vědce to vede k jedinému závěru - dávno v minulosti musel být náš vesmír vměstnán do nekonečně malého bodu, který byl jeho počátkem. Co když ale vesmír nezvnikl v tomto počátečním bodě, ale řekněme, že byl někým stvořen někde uprostřed? Představte si, že přijdete k vařiči, na kterém stojí hrnec s vodou. Pozorujete, jak se voda během vaší přítomnosti ohřívá ze 70°C na 100°C. Povede vás to nutně k závěru, že proces ohřívání musel začít na 0°C? Jednou možností je, že někdo nalil do hrnce vodu už o teplotě 40°C. V tomto případě by nemělo vůbec smysl přemýšlet o vodě s 0°C nebo o nějakém počátečním "pidibodu" v případě vzniku vesmíru. Vědci ovšem předem zavrhli možnost nadpřirozeného zásahu při stvoření vesmíru.

Zpátky k tomu malému bodu. Přestavte si, že není nic kromě této drobné tečky. Neexistoval prostor ani čas ani fyzikální síly a zákony. Pak z nějaké příčiny došlo k "explozi" (Velký třesk), po které v nekonečně krátkém čase došlo ke vzniku všeho důležitého pro existenci našeho světa. Tato teorie je všeobecně přijímána jako fakt i přesto, že má ve vědeckém světě mnoho otazníků. Například se celkem pochopitelně předpokládá, že se rozpínání vesmíru bude zpomalovat. Opak je však pravdou, rozpínání se zrychluje. Teorií to ovšem nijak neotřese, kompetentní lidé ji jen poupraví. Podobně se předpokládá, že i ostatní problémy, na které teorie zatím naráží, ji jen "vyladí". To bude trvat až do té doby, než přijdou takové překážky, že se stane neudržitelnou a bude ji třeba nahradit teorií novou.

Teorii Velkého třesku nelze dokázat. Stejně nemůžeme dokázat ani stvoření světa inteligentní bytostí. Nemůžeme pozorovat nebo zopakovat proces vzniku světa, ať už byl jakýkoliv. Můžeme pouze za pomoci podpůrných důkazů a lidského rozumu usuzovat na nejlepší vysvětlení. Existuje několik jevů, které Velký třesk podporují, zároveň ale také existuje mnoho obtíží. Vědci nemohou, a snad ani nechtějí, ani jen připustit možnost nadpřirozené inteligence. Proto musí hledat v komplikovaných teoriích. Čím složitější se tyto teorie stávají, tím více mě ujišťují o rozumnosti věřit v jednoduché a logické vysvětlení stvoření vesmíru Bohem. Veškeré matematické a fyzikální modely vzniku světa se mi jeví být pouhou zoufalou snahou uniknout zjevnému, leč nepřijatelnému závěru. To, že se ve vědeckých kruzích mluví o něčem, čemu rozumí jen hrstka vyvolených, by nás nemělo vést k slepé důvěře. Za použití obyčejného selského rozumu se mi zdá teorie vzniku veškeré vesmírné hmoty, prostoru, času, fyzikálních sil a zákonů z bodu, který má svou nepatrností hodně daleko do velikosti špendlíkové hlavičky, naprosto absurdní!

čtvrtek 16. října 2008

Vznik života

Většina lidí dnešního moderního světa je přesvědčena, že život zde na Zemi vznikl spontánně, bez cíleného záměru. Dále věří, že následoval jeho dlouhý vývoj (evoluce) až do dnešní složitosti a rozmanitosti. Tento vznik a vývoj života je všeobecně brán jako fakt a každý "normální" člověk tomu musí věřit. Pokud dnes člověk vyjádří svou víru ve stvoření života nadpřirozeným Bohem, pak je považován za ignoranta, který nevidí jasnou pravdu. Moderní člověk hledí na náboženství jako na "zájmovou činnost" nebo "koníčka", kterému se někdo věnuje po pracovní době. Návštěvu bohoslužby pak považuje za jakousi kulturní akci, asi jako návštěvu divadla.

Mám ale zato, že člověk věřící ve stvoření má více rozumných argumentů, než zastánce evoluce. Často se právě evoluce stává centrem diskuse a přesvědčování. I když proti evoluci existuje několik závažných námitek, pro mě osobně je stěžejním důkazem pro stvoření samotný vznik života. Zázrak existence živé hmoty nedokáže nikdo z předních vědeckých mozků vysvětlit (natož zopakovat) ani v dnešní "supervědecké" době. Bez Boha to prostě nejde! Abiogeneze (vznik živého z neživého) nebyla nikdy pozorována a neexistuje ani smysluplná teorie, jak by se mohla udát. Život může vzniknout zase jen ze života, ať se člověk snaží sebevíc.

V minulosti probíhaly a určitě i dnes probíhají v laboratořích pokusy se simulací původní atmosféry na Zemi s cílem vytvořit nejjednodušší stavební kameny živých organismů. Po veškeré snaze nám může věda jako výsledek předložit pouze několik organických molekul (molekuly obsahující atomy prvků, které jsou základem živého organismu) nebo nanejvýš několik aminokyselin (základ bílkovin). To je podobné jakobychom chtěli postavit Boeing a měli v ruce šroubek se závitem. Navíc při vzniku takových látek není počítáno s prvkem náhody, ale lidský mozek řídí celý proces s předem daným záměrem.

Pro jednoduchý organismus je však potřeba 20 různých typů aminokyselin. Ty se musí přesně složit do řetězce minimálně o 50ti článcích, aby vznikla jen jedna jednoduchá bílkovina. A takových bílkovin jsou potřeba desítky. Matematici se snažili vyjádřit tuto pravděpodobnost a ta je naprosto mizivá. Argument, že za miliardy let je možná i ta nejmenší pravděpodobnost, je zcestný. Zkuste nalézt na Sahaře konkrétní zrnko písku. Máte určitou pravděpodobnost, že se vám to podaří, ale přesto je jasné, že jste bez šance.

Připusťme ale teď, že máme pro jednoduchý organismus všechny potřebné "součástky" vytvořeny. Nyní je musíme přesně poskládat - na přesné místo a s návazností na ostatní prvky. Řekněme, že i to se nám podaří. Po těchto "jednoduchých" úkolech stojíme před tím nejtěžším - jak ten stroj oživit! To je nepřekonatelná překážka! A to jsem se ještě nezmínil o DNA a schopnosti reprodukce.

Nechápu nadšení vědců z toho, že na Marsu může být voda. I kdyby byla, ukazuje to na přítomnost života? Ani náhodou! Představte si, že chcete postavit Empire State Building. Jak velkou radost byste měli, kdyžbyste našli dostatečně velkou parcelu na jeho postavení?

sobota 11. října 2008

Nejdůležitější otázka

Již od počátku lidského bytí se člověk zabýval otázkami, které jsou spojeny s jeho vlastní existencí. Mnoho významných i neznámých osob přišlo s teoriemi o původu a smyslu naší přítomnosti. Stejně jako v minulosti, tak i dnes je pro nás přirozené zajímat se o to, jak jsme se tu objevili, jaký je důvod naší existence a kam to všechno směřuje. Každý z nás, ať už si to připouští nebo ne, se těmito myšlenkami zabývá a každý chce znát odpověď. Někdo hledá intenzivně celý život, jiný se zamyslí jen za zvláštních okolností, které se objeví v jeho životě.

Já považuji tyto otázky za NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ve svém životě, protože odpovědí na ně objevuji smysl svého života. A získání smyslu života mi dává vnitřní klid pro všechno co dělám.
Jaké možnosti odpovědí se nám tedy nabízejí? Když pominu všechny teorie, které nepředkládají žádné rozumné důvody, pak před námi stojí pouze dvě seriózní odpovědi:
1) náhodný vznik vesmíru velkým třeskem s následnou evolucí
2) stvoření všeho inteligentní bytostí (Bohem)

Zastánci obou teorií musí objektivně přiznat, že empirický důkaz pro svou víru nikdy nenaleznou. Není možné zopakovat vznik vesmíru a života, a proto se bude vždy pro obě strany jednat pouze o víru. Přesto si myslím, že může člověk dospět k přesvědčení, že jedna z uvedených možností je rozumnější a značně pravděpodobnější. Pro mě je odpovědí na nejdůležitější otázku inteligentní Bůh. Je na každém z nás, aby podle svých schopností hledal tu správnou odpověď, neboť od toho se odvíjí celé další jeho bytí. Pokud jsme skutečně dílo inteligentního stvořitele, pak je třeba zjistit, co od nás očekává a jaké má s námi úmysly. Jsem přesvědčen o tom, že člověk nemusí být biochemikem nebo atomovým fyzikem, aby dospěl k rozumným závěrům. Stačí používat obyčejný selský rozum.

V některém z příštích příspěvků se pokusím rozebrat některé důvody, které mě dovedly k mému přesvědčení (řád a složitost vesmíru, příčina a následek, vznik života, DNA, mysl a morální hodnoty člověka,...) a důvody, které hovoří proti velkému třesku a evoluci.