pátek 26. října 2012
sobota 15. října 2011
Pokání
Pokání je jedna z nejdůležitějších věcí našeho vztahu s Bohem. Když se Židé apoštola Petra ptali, co mají dělat, když chtějí následovat Ježíše, první věc, kterou jim Petr řekl bylo čiňte pokání (Skutky 2:38). Ten, kdo nečiní pokání, zahyne (Lukáš 13:5), protože jeho hříchy mu nebudou odpuštěny (Skutky 3:19). Pokud přemýšlíme o Boží podstatě, tak je jasné, že to tak musí být. Byli byste ochotni odpustit někomu, kdo vám nějak ublížil, aniž by se vám omluvil?Pravděpodobně ne. A stejně je to u Boha. Pokud žádáme Boha o odpuštění, musíme litovat hříchů, kterých jsme se proti němu dopustili.
Navíc to řecké slovo, které překládáme výrazem pokání, v sobě obsahuje také změnu mysli, obrácení se. Nejde tedy jen o to se omluvit, ale skutečně svého činu litovat a úmyslně ho neopakovat. Já osobně bych neobdaroval člověka, který se mi sice omluvil zato, že mi lhal, ale ve lhaní dál pokračuje.
V pokání bychom ale měli jít ještě dál, než je lítost a změna přemýšlení. Apoštol Pavel hlásal lidem, aby činili pokání, ale k tomu je také vyzýval, aby konali skutky, které ukazují jejich pokání (Skutky 26:19,20). I Jan Křtitel, který pokřtil velké množství lidí, byl ochoten pokřtít pouze ty, u kterých viděl ovoce jejich pokání. Když k němu přišli představení z Židů, aby se nechali pokřtít, ostře je zkritizoval právě za to, že u nich nejsou vidět skutky, které by svědčily o jejich upřímném pokání (Matouš 3:7,8).
Pokání je k naší spáse nezbytné. Bůh chce abychom ho činili a dokonce se raduje z každého hříšníka, který svých hříchů upřímně lituje (Lukáš 15:7).
Navíc to řecké slovo, které překládáme výrazem pokání, v sobě obsahuje také změnu mysli, obrácení se. Nejde tedy jen o to se omluvit, ale skutečně svého činu litovat a úmyslně ho neopakovat. Já osobně bych neobdaroval člověka, který se mi sice omluvil zato, že mi lhal, ale ve lhaní dál pokračuje.
V pokání bychom ale měli jít ještě dál, než je lítost a změna přemýšlení. Apoštol Pavel hlásal lidem, aby činili pokání, ale k tomu je také vyzýval, aby konali skutky, které ukazují jejich pokání (Skutky 26:19,20). I Jan Křtitel, který pokřtil velké množství lidí, byl ochoten pokřtít pouze ty, u kterých viděl ovoce jejich pokání. Když k němu přišli představení z Židů, aby se nechali pokřtít, ostře je zkritizoval právě za to, že u nich nejsou vidět skutky, které by svědčily o jejich upřímném pokání (Matouš 3:7,8).
Pokání je k naší spáse nezbytné. Bůh chce abychom ho činili a dokonce se raduje z každého hříšníka, který svých hříchů upřímně lituje (Lukáš 15:7).
pátek 22. dubna 2011
Kristus, ne Zákon
"Člověk není ospravedlňován ze skutků Zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista" (Galatským 2:16).
Apoštol Pavel píše křesťanům v Galácii, aby se vrátili ke Kristovu evangeliu a neodvraceli se k jinému učení (Gal.1:6-9). Jaké je toto jiné učení je patrné z druhé a třetí kapitoly. Nechali se od Židů přesvědčit, že je nutné dodržovat Starý zákon. Pavel, který je učil tomu pravému evangeliu, je zklamán a rozčílen, jak rychle toto evangelium opouští (Gal.1:6-9).
Před tím, než Pavel začne se svým poučováním, dokazuje galatským svou autoritu, kterou má přímo od Ježíše (Gal.1:11-20). S tímto pevným základem pak předkládá přesvědčivé argumenty, proč Kristus ano a ne Zákon. I přesto, že je sám Židem, ze své vlastní zkušenosti ví, že ospravedlnění je možné pouze skrze víru v Ježíše Krista. Skutky Zákona totiž nemůžou nikoho spasit (Gal.2:15,16). Důvodem je to, že nikdo nebyl schopen Zákon zcela dodržet, a tak jsou všichni Bohem prokleti, neboli zavrženi (Gal.3:10). Z této situace není v rámci Zákona záchrany. Jedinou možností je, aby toto prokletí na sebe vzal někdo, kdo dokázal všechna přikázání dokonale dodržet. Tím dotyčným dokonalým je Ježíš, který se nechal dobrovolně pověsit na dřevo. Tímto nezaslouženým trestem na sebe vzal zasloužený trest těch, kteří Zákon porušili (Gal.3:13).
Z našeho pohledu je tento jednoduchý argument jasný, ale v prvním století bylo pro Židy velkým problémem připustit si, že jejich výjimečná historie je u konce, že jejich tak dlouho používaný Zákon pozbývá platnosti a že by se měli o Boží přízeň dělit s pohany.
Apoštol Pavel píše křesťanům v Galácii, aby se vrátili ke Kristovu evangeliu a neodvraceli se k jinému učení (Gal.1:6-9). Jaké je toto jiné učení je patrné z druhé a třetí kapitoly. Nechali se od Židů přesvědčit, že je nutné dodržovat Starý zákon. Pavel, který je učil tomu pravému evangeliu, je zklamán a rozčílen, jak rychle toto evangelium opouští (Gal.1:6-9).
Před tím, než Pavel začne se svým poučováním, dokazuje galatským svou autoritu, kterou má přímo od Ježíše (Gal.1:11-20). S tímto pevným základem pak předkládá přesvědčivé argumenty, proč Kristus ano a ne Zákon. I přesto, že je sám Židem, ze své vlastní zkušenosti ví, že ospravedlnění je možné pouze skrze víru v Ježíše Krista. Skutky Zákona totiž nemůžou nikoho spasit (Gal.2:15,16). Důvodem je to, že nikdo nebyl schopen Zákon zcela dodržet, a tak jsou všichni Bohem prokleti, neboli zavrženi (Gal.3:10). Z této situace není v rámci Zákona záchrany. Jedinou možností je, aby toto prokletí na sebe vzal někdo, kdo dokázal všechna přikázání dokonale dodržet. Tím dotyčným dokonalým je Ježíš, který se nechal dobrovolně pověsit na dřevo. Tímto nezaslouženým trestem na sebe vzal zasloužený trest těch, kteří Zákon porušili (Gal.3:13).
Z našeho pohledu je tento jednoduchý argument jasný, ale v prvním století bylo pro Židy velkým problémem připustit si, že jejich výjimečná historie je u konce, že jejich tak dlouho používaný Zákon pozbývá platnosti a že by se měli o Boží přízeň dělit s pohany.
neděle 7. listopadu 2010
Desatero přikázání
Pokud bychom se ptali, jak by měl vypadat život správného křesťana, většinou by se nám dostalo odpovědi, že by měl dodržovat desatero přikázání. Jsou ale tato přikázání opravdu pro věřícího člověka závazná? Je to vše, co po nás Bůh žádá?
Desatero přikázání bylo Bohem vyhlášeno krátce po té, co vyvedl Izraelský národ z egyptského zajetí (2.Mojžíšova 20). Stalo se tak na hoře Sínaj, která leží na jihu stejnojmenného poloostrova. Tato přikázání však nebyla jediná, která Bůh předal Mojžíšovi, kterého si vybral za vůdce svého lidu. Mojžíš dostal mnoho dalších nařízení a instrukcí, která následovala po těch klíčových deseti. Izraelci strávili pod Sínajskou horou téměř dva roky a všechno, co jim Bůh přikázal, můžeme číst od 2.Mojžíšovy 20 až do 4.Mojžíšovy 10. Hospodin tímto zákonem uzavřel smlouvu s Izraelci, kteří na tuto smlouvu přistoupili a Mojžíš jí zpečetil krví obětovaného býčka (2.Mojžíšova 24:3-8). O 40 let později, těsně před vstupem Izraelců do zaslíbené země, jim Mojžíš před svou smrtí tuto smlouvu připomíná a opakuje jim celý zákon, který obdržel na Sínaji (celá 5.Mojžíšova). Podstata celého zákona je shrnuta v 5.Mojžíšově 6:5 - "milovat Boha celým srdcem, duší a silou". Znovu je Izraelcům připomenuta také smlouva, kterou s nimi jejich Bůh uzavřel (5.Mojžíšova 29:9-14) - budou-li zachovávat jeho zákon, bude jim žehnat, pokud budou zákon porušovat, bude jim Bůh zlořečit. Skrze celou židovskou historii můžeme vidět, že Bůh toto pravidlo precizně dodržuje.
Jak je to tedy s dodržování desatera dnes? Je zřejmé, že Bůh svou smlouvu neuzavřel s námi a nás se tedy netýká. Navíc můžeme z Bible jasně vidět, že platnost této smlouvy již skončila (Židům 8:7-13) a je nahrazena smlouvou novou, kterou svou krví pečetí Ježíš (Židům 9:15-22). Stará smlouva byla pouze předobrazem nové smlouvy - fyzická svatyně a fyzické oběti neměly moc očistit člověka od hříchu, toho je schopna až Kristova oběť (Židům 9:24-28).
Přestože přímo to "desatero", jak ho přikázal Hospodin Mojžíšovi, se nás netýká, jeho obsah je pro křesťana závazný (až na jednu výjimku). Devět z deseti sínajských přikázání totiž (v lehce obměněné podobě) zopakoval i Ježíš a jeho apoštolové jako přikázání platná pro novou smlouvu. Jejich přikázání jsou ještě hlubší než ta původní, protože nabádájí člověka k duchovní (nikoliv jen fyzické) kázni. Například: cti svého otce a matku - Efezkým 6:2; nezavraždíš - Matouš 5:21,22; nezcizoložíš - Matouš 5:27,28; nepokradeš - 1.Korintským 6:10.
Jediné z deseti starozákonních přikázání, které už se v nové smlově neopakuje, je držení Sabatu. Pokud by někdo lpěl na jeho dodržování, pak musí následovat přikázání udělené Bohem Mojžíšovi, protože v Novém zákoně žádné takové nenajdeme. Bůh ale v den Sabatu nevyžadoval pouze odpočinutí od práce, ale také přinášení zvířecích obětí (4.Mojžíšova 28:9,10). Je-li tedy pro někoho přikázání o Sabatu závazné, pak by měl dodržovat toto přikázání celé. Pravdou je, že místo tohoto dne mají křesťané držet jiný den. Mají se setkávat první den v týdnu k bohoslužbě, aby si připomněli oběť Ježíše Krista, který byl právě v tento den vzkříšen z mrtvých.
Desatero přikázání bylo Bohem vyhlášeno krátce po té, co vyvedl Izraelský národ z egyptského zajetí (2.Mojžíšova 20). Stalo se tak na hoře Sínaj, která leží na jihu stejnojmenného poloostrova. Tato přikázání však nebyla jediná, která Bůh předal Mojžíšovi, kterého si vybral za vůdce svého lidu. Mojžíš dostal mnoho dalších nařízení a instrukcí, která následovala po těch klíčových deseti. Izraelci strávili pod Sínajskou horou téměř dva roky a všechno, co jim Bůh přikázal, můžeme číst od 2.Mojžíšovy 20 až do 4.Mojžíšovy 10. Hospodin tímto zákonem uzavřel smlouvu s Izraelci, kteří na tuto smlouvu přistoupili a Mojžíš jí zpečetil krví obětovaného býčka (2.Mojžíšova 24:3-8). O 40 let později, těsně před vstupem Izraelců do zaslíbené země, jim Mojžíš před svou smrtí tuto smlouvu připomíná a opakuje jim celý zákon, který obdržel na Sínaji (celá 5.Mojžíšova). Podstata celého zákona je shrnuta v 5.Mojžíšově 6:5 - "milovat Boha celým srdcem, duší a silou". Znovu je Izraelcům připomenuta také smlouva, kterou s nimi jejich Bůh uzavřel (5.Mojžíšova 29:9-14) - budou-li zachovávat jeho zákon, bude jim žehnat, pokud budou zákon porušovat, bude jim Bůh zlořečit. Skrze celou židovskou historii můžeme vidět, že Bůh toto pravidlo precizně dodržuje.
Jak je to tedy s dodržování desatera dnes? Je zřejmé, že Bůh svou smlouvu neuzavřel s námi a nás se tedy netýká. Navíc můžeme z Bible jasně vidět, že platnost této smlouvy již skončila (Židům 8:7-13) a je nahrazena smlouvou novou, kterou svou krví pečetí Ježíš (Židům 9:15-22). Stará smlouva byla pouze předobrazem nové smlouvy - fyzická svatyně a fyzické oběti neměly moc očistit člověka od hříchu, toho je schopna až Kristova oběť (Židům 9:24-28).
Přestože přímo to "desatero", jak ho přikázal Hospodin Mojžíšovi, se nás netýká, jeho obsah je pro křesťana závazný (až na jednu výjimku). Devět z deseti sínajských přikázání totiž (v lehce obměněné podobě) zopakoval i Ježíš a jeho apoštolové jako přikázání platná pro novou smlouvu. Jejich přikázání jsou ještě hlubší než ta původní, protože nabádájí člověka k duchovní (nikoliv jen fyzické) kázni. Například: cti svého otce a matku - Efezkým 6:2; nezavraždíš - Matouš 5:21,22; nezcizoložíš - Matouš 5:27,28; nepokradeš - 1.Korintským 6:10.
Jediné z deseti starozákonních přikázání, které už se v nové smlově neopakuje, je držení Sabatu. Pokud by někdo lpěl na jeho dodržování, pak musí následovat přikázání udělené Bohem Mojžíšovi, protože v Novém zákoně žádné takové nenajdeme. Bůh ale v den Sabatu nevyžadoval pouze odpočinutí od práce, ale také přinášení zvířecích obětí (4.Mojžíšova 28:9,10). Je-li tedy pro někoho přikázání o Sabatu závazné, pak by měl dodržovat toto přikázání celé. Pravdou je, že místo tohoto dne mají křesťané držet jiný den. Mají se setkávat první den v týdnu k bohoslužbě, aby si připomněli oběť Ježíše Krista, který byl právě v tento den vzkříšen z mrtvých.
neděle 29. srpna 2010
úterý 27. července 2010
Je Ježíš Bohem? - 2.část
Apoštol Tomáš oslovil Ježíše jako Boha. Po tom, co se Ježíš zjevil apoštolům a Tomáš u toho nebyl, se zjevil samotnému Tomášovi a ten ho oslovuje "Můj Pán a můj Bůh" (Jan 20:28).
V druhé kapitole listu Filipským píše Pavel o tom, že Ježíš sdílel Boží postatu, ale té se vzdal a přijal podstatu služebníka (Filipským 2:6,7). V obou verších je slovo podstata stejné řecké slovo. Když byl Ježíš na zemi, tak byl skutečným a úplným služebníkem. Nebyl jen jakoby služebník, ale podřizoval se vůli svého Otce a to dokonce do té míry, že nechal své tělo pověsit na kříž. Stejně tak je úplným a naprostým Bohem.
Prorok Izaiáš prorokoval o příchodu Jana Křtitele (Izaiáš 40:3-11; Matouš 3:3), kterého nazývá hlasem volajícím a který má připravit cestu pro Hospodina (verš 3). Mimo jiné má Jan Křtitel říct judským městům "Hle, váš Bůh" (verš 9). Slovo "hle" je používáno ve smyslu "podívej se" (Jan 19:4, 14, 26, 27), tedy Bůh bude mezi vámi viditelně přítomen. Zároveň je psáno, že "Hospodin jako pastýř bude pást své stádo" (verš 11). Pastýřem je jednoznačně označován Ježíš (Jan 10:11-14).
Bůh o sobě říká, že je "první a poslední" (Izaiáš 44:6). To samé tvrzení můžeme najít ve Zjevení 1:17, kde to o sobě tvrdí Ježíš (1:13). Podobně i Zjevení 22:6. Kolik může být prvních a posledních? Použil by Ježíš toto tvrzení, pokud by nebyl Bohem?
Když Bůh posílá Mojžíše k Izraelcům, aby je vyvedl z Egypta, Mojžíš si nevěří a ptá se Boha co má odpovědět, když se ho zeptají na Boží jméno. Bůh mu na to říká "Promluvíš k synům Izraele: Poslal mě k vám JSEM" (2.Mojžíšova 3:13, 14). Bůh tímto jménem vyjadřuje svojí věčnost bez počátku a bez konce. Teď se podívejme do evangelia Jana 8.kapitoly. Ježíš se tady dohaduje s Židy o svém původu a tento spor končí ve verši 58. Ježíš tady říká větu, která zdánlivě nedává smysl: "Dříve než byl Abraham, já jsem". Vypadá to jako gramatická chyba (Ježíš měl říct "já jsem byl"), ale on záměrně používá přítomný čas, aby ukázal, že on sám je Bohem. Židé, kteří ho poslouchali a kteří dokonale znali Starý zákon, okamžitě pochopili, že se Ježíš činí Bohem. Proto ho také začali kamenovat, neboť činit se rovným Bohu byl hřích, za který se kamenovalo.
Ježíš poukazoval na svou rovnost s Bohem i při mnoha jiných příležitostech (Jan 5:17-18; 10:30-33; 14:8-11). Pokud by byl Ježíš pouhým podvodníkem a lhářem, který ze sebe dělá něco, čím není, pak by zcela jistě neměl Boží podporu a nebyl by schopen činit zázraky.
V druhé kapitole listu Filipským píše Pavel o tom, že Ježíš sdílel Boží postatu, ale té se vzdal a přijal podstatu služebníka (Filipským 2:6,7). V obou verších je slovo podstata stejné řecké slovo. Když byl Ježíš na zemi, tak byl skutečným a úplným služebníkem. Nebyl jen jakoby služebník, ale podřizoval se vůli svého Otce a to dokonce do té míry, že nechal své tělo pověsit na kříž. Stejně tak je úplným a naprostým Bohem.
Prorok Izaiáš prorokoval o příchodu Jana Křtitele (Izaiáš 40:3-11; Matouš 3:3), kterého nazývá hlasem volajícím a který má připravit cestu pro Hospodina (verš 3). Mimo jiné má Jan Křtitel říct judským městům "Hle, váš Bůh" (verš 9). Slovo "hle" je používáno ve smyslu "podívej se" (Jan 19:4, 14, 26, 27), tedy Bůh bude mezi vámi viditelně přítomen. Zároveň je psáno, že "Hospodin jako pastýř bude pást své stádo" (verš 11). Pastýřem je jednoznačně označován Ježíš (Jan 10:11-14).
Bůh o sobě říká, že je "první a poslední" (Izaiáš 44:6). To samé tvrzení můžeme najít ve Zjevení 1:17, kde to o sobě tvrdí Ježíš (1:13). Podobně i Zjevení 22:6. Kolik může být prvních a posledních? Použil by Ježíš toto tvrzení, pokud by nebyl Bohem?
Když Bůh posílá Mojžíše k Izraelcům, aby je vyvedl z Egypta, Mojžíš si nevěří a ptá se Boha co má odpovědět, když se ho zeptají na Boží jméno. Bůh mu na to říká "Promluvíš k synům Izraele: Poslal mě k vám JSEM" (2.Mojžíšova 3:13, 14). Bůh tímto jménem vyjadřuje svojí věčnost bez počátku a bez konce. Teď se podívejme do evangelia Jana 8.kapitoly. Ježíš se tady dohaduje s Židy o svém původu a tento spor končí ve verši 58. Ježíš tady říká větu, která zdánlivě nedává smysl: "Dříve než byl Abraham, já jsem". Vypadá to jako gramatická chyba (Ježíš měl říct "já jsem byl"), ale on záměrně používá přítomný čas, aby ukázal, že on sám je Bohem. Židé, kteří ho poslouchali a kteří dokonale znali Starý zákon, okamžitě pochopili, že se Ježíš činí Bohem. Proto ho také začali kamenovat, neboť činit se rovným Bohu byl hřích, za který se kamenovalo.
Ježíš poukazoval na svou rovnost s Bohem i při mnoha jiných příležitostech (Jan 5:17-18; 10:30-33; 14:8-11). Pokud by byl Ježíš pouhým podvodníkem a lhářem, který ze sebe dělá něco, čím není, pak by zcela jistě neměl Boží podporu a nebyl by schopen činit zázraky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
