Pokání

Pokání je jedna z nejdůležitějších věcí našeho vztahu s Bohem. Když se Židé apoštola Petra ptali, co mají dělat, když chtějí následovat Ježíše, první věc, kterou jim Petr řekl bylo čiňte pokání (Skutky 2:38). Ten, kdo nečiní pokání, zahyne (Lukáš 13:5), protože jeho hříchy mu nebudou odpuštěny (Skutky 3:19). Pokud přemýšlíme o Boží podstatě, tak je jasné, že to tak musí být. Byli byste ochotni odpustit někomu, kdo vám nějak ublížil, aniž by se vám omluvil?Pravděpodobně ne. A stejně je to u Boha. Pokud žádáme Boha o odpuštění, musíme litovat hříchů, kterých jsme se proti němu dopustili.
Navíc to řecké slovo, které překládáme výrazem pokání, v sobě obsahuje také změnu mysli, obrácení se. Nejde tedy jen o to se omluvit, ale skutečně svého činu litovat a úmyslně ho neopakovat. Já osobně bych neobdaroval člověka, který se mi sice omluvil zato, že mi lhal, ale ve lhaní dál pokračuje.
V pokání bychom ale měli jít ještě dál, než je lítost a změna přemýšlení. Apoštol Pavel hlásal lidem, aby činili pokání, ale k tomu je také vyzýval, aby konali skutky, které ukazují jejich pokání (Skutky 26:19,20). I Jan Křtitel, který pokřtil velké množství lidí, byl ochoten pokřtít pouze ty, u kterých viděl ovoce jejich pokání. Když k němu přišli představení z Židů, aby se nechali pokřtít, ostře je zkritizoval právě za to, že u nich nejsou vidět skutky, které by svědčily o jejich upřímném pokání (Matouš 3:7,8).
Pokání je k naší spáse nezbytné. Bůh chce abychom ho činili a dokonce se raduje z každého hříšníka, který svých hříchů upřímně lituje (Lukáš 15:7).