Život po životě - 1.část

Každého člověka určitě zajímá otázka, co s ním bude po jeho životě. Někdo hledá odpověď celý život, někdo se touto otázkou zabývá jen občas. Většina lidí je v dnešním ateistickém světě přesvědčena, že člověk je pouze shluk hmoty, který se po 80 letech rozpadne a tím končí jeho existence a nic dalšího už není. Já jsem přesvědčen, že člověk má kromě fyzického těla také ducha, který je skutečným JÁ. Věřím, že existuje všemohoucí stvořitel, který nám zjevil potřebné informace (nejen o posmrtném životě) a nechal je zapsat do jedné knihy - bible. Z té také čerpám své přesvědčení o tom, co nás čeká až skončí naše fyzická existence.

Bible hovoří o dvou "typech" smrti - fyzické a duchovní. Samotné slovo smrt zde neznamená konec existence, ale je popisována jako oddělení. O fyzické smrti se zmiňuje Jakub ve svém dopise (2:26): "Jako je tělo bez ducha mrtvé". Stejně tak i duchovní smrt znamená oddělení, ale tentokrát člověka od Boha (Izajáš 59:2).

Bible nepoužívá přímo termín duchovní smrt, ale přesto tento druhý "typ" smrti můžeme najít v mnoha pasážích.

V 1.Mojžíšově čteme (2:17): "Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, jistě zemřeš". Když čteme dál, vidíme, že Adam s Evou nezemřeli v den, kdy z něho pojedli. O čem tedy Bůh hovořil?

V dopise Efezkým (2:1,2) se píše: "I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa". Pavel říká v jedné větě křesťanům v Efezu, že byli zároveň mrtvi i živi. Co má Pavel na mysli?

Evangelium Jana (5:24): "Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života". Jak může žijící člověk přejít ze smrti do života?

Co se po fyzické smrti stane s fyzickým tělem člověka, je snadno pozorovatelné a bible to výstižně popisuje (1.Mojžíšova 3:19): "Prach jsi a v prach se navrátíš". Co se ale potom děje s duchem člověka? Duch se dostává na "místo", které je v písmu popisováno mnoha způsoby -podsvětí (Jób 17:13), peklo (Lukáš 16:23), říše smrti (Zjevení 20:13), země temnot a šerá smrt (Jób 10:21). Aby nedocházelo k nedorozumění, je zřejmě nejlepší popisovat toto "místo" původním hebrejským (sheol) nebo řeckým výrazem (hádes). To, že oba výrazy označují v obou jazycích totéž, se můžeme přesvědčit ve Skutcích 2:27, kde Petr cituje Žalm 16:10 a používá zde řecké slovo hádes. Když si však nalistujeme tento Žalm ve Starém zákoně, je zde hebrejské slovo sheol.

Jak vypadá hádes a co se zde děje je nám naznačeno v evangeliu Lukáše 16:19-31. Podle tohoto podobenství se zdá, že hned po smrti jsou lidé rozděleni na spravedlivé a nespravedlivé a jejich situaci už nelze po smrti změnit (verš 26). Všichni budou mít vědomí toho, že jsou mrtví a toho, co se děje na zemi (verše 27-31). Již v tomto okamžiku ještě před soudem budou nespravedlivý trpět (verše 23, 24). Při četbě a studiu tohoto podobenství je ale třeba mít stále na mysli, že se jedná o snahu přiblížit duchovní věci fyzickým způsobem. Plamen, propast, rty a další tedy nelze chápat doslovně.

ZVU VÁS NA PŘEDNÁŠKU

Křest

Křest je unikátní naukou křesťanského náboženství. V žádném jiném vyznání nenajdeme nic podobného. Navíc je křest jedním ze základních učení křesťanské víry. Přesto jsou mezi mnoha denominacemi značné rozdíly v jeho pojetí. Neshody panují například v otázkách smyslu a způsobu křtu nebo kdo má být pokřtěn a kým. Kam se tedy obrátit, pokud chceme najít správné odpovědi? Jsem přesvědčen, že pokud se budeme držet Božího slova - bible, můžeme dojít k pravdě. Pojďme se tedy zabývat třemi nejpodstatnějšími otázkami ohledně křtu. Nejprve ale ještě musíme pochopit co je to hřích.

1.Janův 1:8-10
„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“

Římanům 6:23
„Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Z uvedených veršů vidíme, že každý člověk se dopustil hříchu a trestem ze hřích je smrt. Je zřejmé, že se nemůže jednat o fyzickou smrt, kterou známe, ale o smrt duchovní. V jiných pasážích bychom se dočetli, že touto smrtí je oddělení od Boha. A po našem fyzickém životě už toto oddělení bude věčné. Lidé sami si z tohoto stavu nemohou pomoci, ale Bůh připravil plán, jak nás zachránit.

Jaký je smysl křtu?

Skutky 2:37-38
„Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: 'Co máme dělat, bratří?' Petr jim odpověděl: 'Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů...“

Skutky 22:16
„Nuže neváhej! Vstaň, vzývej jeho jméno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů.“

Marek 16:16
„Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“

Římanům 6:3-5
„Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“

Odpověď na první otázku:
- odpuštění hříchů
- sjednocení s obětí Ježíše Krista

Jaký je správný způsob křtu?

Jan 3:22-23
„Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země; tam s nimi pobýval a křtil. Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít.“

Skutky 8:36-39
„Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.“

Římanům 6:4-5
„Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“

Ještě jedna informace nám může s naší druhou otázkou pomoct. Řecké slovo "baptizo", které je v češtině přeloženo jako křest, je běžné slovo řeckého jazyka a literatury a není to výhradně náboženský výraz. Jeho prvotní význam by se do češtiny doslovně přeložil jako "ponoření".

Odpověď na druhou otázku:
- hodně vody
- pohřbení s Ježíšem
- baptizo = ponoření

Kdo má být pokřtěn?

K odpovědi na tuto otázku nám pomohou verše, které ukazují, co je se křtem spojeno.

Skutky 8:34-35
„Dvořan se obrátil k Filipovi: ‚Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?‘ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše.“

Skutky 16:30-34
„Pak je vyvedl ven a řekl: ‚Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?‘ Oni mu řekli: ‚Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.‘ A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.“

Skutky 2:37-38
„Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: ‚Co máme dělat, bratří?‘ Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostane dar Ducha svatého.“

Odpověď na třetí otázku
Člověk, který má:
- porozumění (poznání)
- víra
- pokání

Na závěr bych přidal ještě jednu otázku. Je křest nutný?

Židům 5:9
„…všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,…“

Matouš 7:21-23
„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘„

Já osobně považuji křest za velmi důležitý akt pro spasení. Ať už jsou názory lidí a církví jakékoliv, Bůh nám křest přikázal a to by pro nás mělo být závazné a směrodatné.

ZÁCHRÁNÍTE SVÉ DÍTĚ? - veřejná přednáška

JÁ

Další důvod, proč věřím, že je nad námi Bůh, který nás stvořil, je velmi prostý - uvědomování si sebe sama. Jestliže je naše existence pouze výsledkem nějakých náhodných chemických a fyzikálních procesů, jaktože si uvědomujeme svojí vlastní existenci? Jak je možné, že se uspořádaná hmota ptá sama sebe odkud pochází a jaký je smysl její existence? Nic v přírodě takové otázky neřeší. Toto naše vědomí nelze vysvětlit žádným přirozeným vývojem v rámci evoluce. Evoluční teorie se maximálně snaží (neúspěšně) vysvětlit vývoj naší fyzické schránky, ale existenci duchovní stránky člověka objasnit nedokáže.

Navíc jsme schopni vnímat krásu věcí kolem nás. Obdivujeme pěkný obraz, žasneme nad krásnou přírodní scenérii, dojímá nás pohled na hrající si malé dítě, rozesměje nás dobrý vtip. Tohle nemůžeme vysvětlit nějakými chemickými reakcemi v našem mozku.

Nebo jak bychom mohli vysvětlit pocit viny, když někomu ublížíme? Vždyť přece neexistuje nic dobrého a nic špatného, pokud jsme pouze shlukem buněk. Přesto každý z nás někdy cítí tíhu svědomí, ať už jeho hlas potlačujeme nebo posloucháme.

Jediné vysvětlení těchto věcí je, že člověk nemá pouze fyzickou stránku, ale také (a to především) stránku duchovní. Tento fakt lze vysvětlit pouze existencí duchovní bytosti, která nás stvořila.

Proč NE evoluce

V tomto příspěvku se pokusím zjednodušeně ukázat některé důvody, proč nevěřím v evoluci. Mám tím na mysli tzv. makroevoluci, což je postupná přeměna jednoho živočišného druhu v jiný. Existuje ještě výraz mikroevoluce, která znamená přeměnu organismů v rámci druhu. Mikroevoluce je naprosto zřejmá a pozorovatelná všude kolem nás – známe mnoho plemen psů různé barvy, velikosti či tvaru těla. Plemena psů se mezi sebou mohou křížit a vzniknout tak jedinci, kteří mají rysy z více plemen. Chceme-li u psa zdůraznit nějakou vlastnost (třeba dlouhou srst), pak k sobě připustíme jedince, u kterých tato vlastnost převládá. Pokud to budeme činit po několik generací, můžeme získat psa s extrémě dlouhou srstí. Dnes se záměrné šlechtění používá běžně jak u zvířat, tak třeba u některých plodin.

V přírodě dochází k tomu samému neustále, jen to není záměrný výběr, ale přirozený (přírodní) výběr. Tak například byl v minulosti pozorován jeden druh můry (drsnokřídlec březový). Tato můra může mít velmi světlou i velmi tmavou barvu. V závislosti na tom, jak se měnily její podmínky (světlé stromy nebo stromy tmavé, znečištěné člověkem), převažovaly ve společenství můry té či oné barvy. Takovýchto příkladů je nespočet. Zásadní otázkou ale je, zda takovýto výběr může vytvořit nový živočišný druh. Vznik nových druhů takovýmto způsobem ale nepozorujeme. Pes vždycky zůstane psem, ať ho šlechtíme jakkoliv dlouho. Není to ani možné, protože na úplném začátku vzniku nového jedince předává mateřská buňka soubor genů do každé nově vzniklé buňky. Tyto geny jsou kódy, podle kterých se nový jedinec „sestavuje“. Geny psa obsahují informace, jak vytvořit psa, ale ne kočku nebo jiné zvíře. Každý živočišný druh má své hranice variací, za které není možné se dostat.

Nabízí se jiné vysvětlení a tím jsou mutace. Mutace je chyba při přepisu genetického kódu. Tím vzniká jedinec s nějakou zásadní odlišností. Drtivá většina mutací je však škodlivá a taková vada se v následujících generacích dlouho nezachová. V sedmdesátých letech proběhl experiment s mouchou octomilkou, na které se vědci pokusili ukázat, že některé mutace mohou být jedinci prospěšné. Vzniklo velké množství zmutovaných octomilek a „nejlepší“ mutace, které se podařilo dosáhnout, byla ta, kdy vznikl na zádech mouchy ještě jeden pár křídel. Zdálo se, že je to prospěšná mutace. Tato křídla však postrádala létací svaly, které by umožnily jejich použití, takže i tato mutace byla pro mouchu značnou nevýhodou. Pravdou je, že příroda se mutacím vyhýbá a jedinci, kteří jsou nějakou postiženi jsou z dalšího vývoje eliminováni.

Teorii evoluce poprvé zveřejnil Charles Darwin v polovině 19.století, kterou založil především na pozorování mikroevoluce. Sám přiznával nedostatky v důkazech své teorie, ale předpokládal, že budoucnost ji potvrdí. Především se spoléhal na nálezy zkamenělin, kterých bylo do jeho doby nalezeno velmi málo. Věřil tomu, že nově objevené fosilie budou plné přechodných forem organismů, které potvrdí jeho teorii. Objektivní pohled na zkameněliny však ukazuje nedostatek těchto přechodných forem. Naopak se zdá, že se jednotlivé druhy ve fosiliích objevují náhle a navíc v nich není zaznamenáno postupné vyhynutí těch druhů, které nebyly dostatečně přizpůsobeny přírodním výběrem.

Mám dojem, že kdyby se dnes vědci objektivně podívali na fakta bez předem dané teorie, těžko by dospěli k evoluční teorii. Problém je v tom, že veškeré objevy a pozorování jsou přizpůsobeny již předem danému obrazu evoluce. Touhu vědců po prokázání platnosti teorie evoluce dokládá známý podvod Haeckelových embryí. Pan Haeckel zkoumal vývoj embryí obratlovců a jeho závěrem bylo, že všechna prochází v rané fázi stejnými stádii. Včetně embrya člověka, které tak prochází „zrychleným“ evolučním vývojem. Tento závěr doprovodil i nákresy, které se objevovaly i v učebnicích. Závěry tohoto výzkumu jsou však chybné. Jestli jsou si embrya někdy aspoň částečně podobná, pak to rozhodně není na počátku jejich vývoje. Navíc na vývoji embrya není možné pozorovat fáze, které by ukazovaly naší evoluční minulost.

V posledních letech vzniklo ve vědeckém světě hnutí, které se snaží poukázat na složitost některých systémů živých organismů jako je třeba oko, srážlivost krve nebo bičík buňky. Každý z těchto systémů je velmi komplikovaný a skládá se z mnoha složek. Při absenci nebo „poruše“ jediné složky je nefunkční celý systém. Otázkou je, jak mohlo něco takového vzniknout postupným vývojem. Logickou odpovědí je, že to vzniklo naráz s předem daným návrhem a záměrem.

Každý živý organismus je složitý, propracovaný a komplexní stroj. Vedle toho je každá lidmi vytvořená technologie velmi primitivní. Mým závěrem je, že něco takového mohla vytvořit pouze inteligence, která daleko převyšuje tu naší.

Příčina a důsledek

Dalším z důvodů, proč je pro mě rozumnější věřit v existenci inteligentního stvořitele, je zákon příčiny a důsledku (kauzalita) a s tím související pojem náhoda. Z nich vyplývají jednoduchá pravidla, kterými se každý z nás denně řídí. Pokud hrajeme nějakou deskovou hru a házíme hrací kostkou, pak za důvod, proč padla zrovna šestka, považujeme všichni náhodu. Když ale náš soupeř hodí šestku desetkrát za sebou, začneme mít podezření, že už to není pouhá náhoda, ale může za tím být nějaká příčina. Hodí-li šestku tisíckrát za sebou, jsme si jisti, že už to není náhoda a začneme hledat přičinu. A to adekvátní příčinu. Za adekvátní příčinu nebudeme asi považovat to, že místo pravou rukou hází dotyčný levou. Rozumné vysvětlení pro nás bude například to, že jsou kostky vyváženy tak, aby padala stále šestka.

Tímto způsobem uvažujeme o mnoha věcech každý den. Knížka, kterou čtu, není výsledkem slepého ťukání do klávesnice, ale má adekvátní příčinu - inteligentního spisovatele. Dům, ve kterém bydlím, není postaven díky výbuchu nějaké trhaviny, ale je prací inteligentního projektanta a zedníka.

A stajně tak musíme přemýšlet o našem Vesmíru, Zemi a živých tvorech. Ve všem kolem nás, od miniaturní buňky a atomu až po planety a galaxie, vidíme neuvěřitelnou složitost a řád. Jako inteligentní lidé musíme hledat odpovídající příčinu toho všeho. Před nemnoha lety se mělo za to, že nejmenší částí živého organismu je buňka. Poté v ní byla odhalena dokonalá miniaturní továrna ohromě komplikovaná a propracovaná, nad kterou mohli vědci jen žasnout. Následovalo objevení genu a DNA famózního kódovacího systému pro reprodukci. Je to vše jen náhoda? Jediný živý tvor je mnohonásobně komplikovanější a dokonalejší, než kterýkoliv výtvor lidských rukou. Nikdo nepochybuje, že za vznikem auta, počítače nebo jen pastičky na myši je inteligence. O to jistější si můžeme být, že za vznikem našeho světa je také inteligence a to mnohem vyšší než je ta naše.