Kristus, ne Zákon

"Člověk není ospravedlňován ze skutků Zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista" (Galatským 2:16).

Apoštol Pavel píše křesťanům v Galácii, aby se vrátili ke Kristovu evangeliu a neodvraceli se k jinému učení (Gal.1:6-9). Jaké je toto jiné učení je patrné z druhé a třetí kapitoly. Nechali se od Židů přesvědčit, že je nutné dodržovat Starý zákon. Pavel, který je učil tomu pravému evangeliu, je zklamán a rozčílen, jak rychle toto evangelium opouští (Gal.1:6-9).

Před tím, než Pavel začne se svým poučováním, dokazuje galatským svou autoritu, kterou má přímo od Ježíše (Gal.1:11-20). S tímto pevným základem pak předkládá přesvědčivé argumenty, proč Kristus ano a ne Zákon. I přesto, že je sám Židem, ze své vlastní zkušenosti ví, že ospravedlnění je možné pouze skrze víru v Ježíše Krista. Skutky Zákona totiž nemůžou nikoho spasit (Gal.2:15,16). Důvodem je to, že nikdo nebyl schopen Zákon zcela dodržet, a tak jsou všichni Bohem prokleti, neboli zavrženi (Gal.3:10). Z této situace není v rámci Zákona záchrany. Jedinou možností je, aby toto prokletí na sebe vzal někdo, kdo dokázal všechna přikázání dokonale dodržet. Tím dotyčným dokonalým je Ježíš, který se nechal dobrovolně pověsit na dřevo. Tímto nezaslouženým trestem na sebe vzal zasloužený trest těch, kteří Zákon porušili (Gal.3:13).

Z našeho pohledu je tento jednoduchý argument jasný, ale v prvním století bylo pro Židy velkým problémem připustit si, že jejich výjimečná historie je u konce, že jejich tak dlouho používaný Zákon pozbývá platnosti a že by se měli o Boží přízeň dělit s pohany.

Desatero přikázání

Pokud bychom se ptali, jak by měl vypadat život správného křesťana, většinou by se nám dostalo odpovědi, že by měl dodržovat desatero přikázání. Jsou ale tato přikázání opravdu pro věřícího člověka závazná? Je to vše, co po nás Bůh žádá?

Desatero přikázání bylo Bohem vyhlášeno krátce po té, co vyvedl Izraelský národ z egyptského zajetí (2.Mojžíšova 20). Stalo se tak na hoře Sínaj, která leží na jihu stejnojmenného poloostrova. Tato přikázání však nebyla jediná, která Bůh předal Mojžíšovi, kterého si vybral za vůdce svého lidu. Mojžíš dostal mnoho dalších nařízení a instrukcí, která následovala po těch klíčových deseti. Izraelci strávili pod Sínajskou horou téměř dva roky a všechno, co jim Bůh přikázal, můžeme číst od 2.Mojžíšovy 20 až do 4.Mojžíšovy 10. Hospodin tímto zákonem uzavřel smlouvu s Izraelci, kteří na tuto smlouvu přistoupili a Mojžíš jí zpečetil krví obětovaného býčka (2.Mojžíšova 24:3-8). O 40 let později, těsně před vstupem Izraelců do zaslíbené země, jim Mojžíš před svou smrtí tuto smlouvu připomíná a opakuje jim celý zákon, který obdržel na Sínaji (celá 5.Mojžíšova). Podstata celého zákona je shrnuta v 5.Mojžíšově 6:5 - "milovat Boha celým srdcem, duší a silou". Znovu je Izraelcům připomenuta také smlouva, kterou s nimi jejich Bůh uzavřel (5.Mojžíšova 29:9-14) - budou-li zachovávat jeho zákon, bude jim žehnat, pokud budou zákon porušovat, bude jim Bůh zlořečit. Skrze celou židovskou historii můžeme vidět, že Bůh toto pravidlo precizně dodržuje.

Jak je to tedy s dodržování desatera dnes? Je zřejmé, že Bůh svou smlouvu neuzavřel s námi a nás se tedy netýká. Navíc můžeme z Bible jasně vidět, že platnost této smlouvy již skončila (Židům 8:7-13) a je nahrazena smlouvou novou, kterou svou krví pečetí Ježíš (Židům 9:15-22). Stará smlouva byla pouze předobrazem nové smlouvy - fyzická svatyně a fyzické oběti neměly moc očistit člověka od hříchu, toho je schopna až Kristova oběť (Židům 9:24-28).

Přestože přímo to "desatero", jak ho přikázal Hospodin Mojžíšovi, se nás netýká, jeho obsah je pro křesťana závazný (až na jednu výjimku). Devět z deseti sínajských přikázání totiž (v lehce obměněné podobě) zopakoval i Ježíš a jeho apoštolové jako přikázání platná pro novou smlouvu. Jejich přikázání jsou ještě hlubší než ta původní, protože nabádájí člověka k duchovní (nikoliv jen fyzické) kázni. Například: cti svého otce a matku - Efezkým 6:2; nezavraždíš - Matouš 5:21,22; nezcizoložíš - Matouš 5:27,28; nepokradeš - 1.Korintským 6:10.

Jediné z deseti starozákonních přikázání, které už se v nové smlově neopakuje, je držení Sabatu. Pokud by někdo lpěl na jeho dodržování, pak musí následovat přikázání udělené Bohem Mojžíšovi, protože v Novém zákoně žádné takové nenajdeme. Bůh ale v den Sabatu nevyžadoval pouze odpočinutí od práce, ale také přinášení zvířecích obětí (4.Mojžíšova 28:9,10). Je-li tedy pro někoho přikázání o Sabatu závazné, pak by měl dodržovat toto přikázání celé. Pravdou je, že místo tohoto dne mají křesťané držet jiný den. Mají se setkávat první den v týdnu k bohoslužbě, aby si připomněli oběť Ježíše Krista, který byl právě v tento den vzkříšen z mrtvých.